Obsah

Část I - Historické fotografické procesy, přehled

Část II - Základní postupy 1

  • Zcitlivování papíru
  • Nanášení zcitlivovacího roztoku štětcem
  • Volba vhodného štětce
  • Zcitlivování smáčením papíru na hladině roztoku
  • Volba papíru pro zcitlivování

Část III - Základní postupy 2

  • Možnosti přípravy negativu
  • Originální negativ pořízený přímo fotografickým přístrojem
  • Zvětšený duplikátní negativ
  • Postup s plochým filmem
  • Náhradní postup se strmým litografickým filmem
  • Postup s běžným pozitivem na RC papíře místo diapozitivu

Část IV - Základní postupy 3

  • Negativy připravené digitální technikou
  • Expozice
  • Kopírovací rámeček
  • Zdroj světla k expozici
  • Kontrola expozice
  • Zpracování
  • Ovlivňování kontrastu obrazu chemickou cestou
  • Zeslabování obrazu tvořeného stříbrem
  • Vypírání a možnosti jeho urychlení

Část V - Slaný proces

  • Princip
  • Barva obrazu
  • Trvanlivost
  • Potřeby
  • Příprava negativu
  • Výběr vhodného papíru
  • Zcitlivování papíru
  • Expozice
  • Vyvolávání
  • Ustalování
  • Vypírání
  • Sušení
  • Tónování

Část VI - Proces Van Dyke

  • Zcitlivovací roztok
  • Papír
  • Zcitlivování papíru
  • Expozice
  • Vyvolání ve vodě
  • Ustalování
  • Vypírání
  • Sušení
  • Tónování

Část VII - Kyanotypie

  • Princip
  • Trvanlivost a archivace
  • Pracovní postup
  • Pracovní zcitlivovací roztok
  • Papír ke zcitlivování
  • Zcitlivování papíru
  • Expozice
  • Zpracování
  • Sušení
  • Zeslabení přeexponovaného obrazu
  • Tónování

Část VIII - Historické fotografické techniky v Národním technickém muzeu v Praze

  • Kalotypie
  • Fotografie na slaném papíře
  • Mokrý kolódiový proces
  • Ambrotypie
  • Ferrotypie

Část IX - Historické fotografické techniky ve sbírkách Národního technického muzea v Praze

  • Fotografie na albuminovém papíře
  • Platinotypie
  • Pigmentový tisk a uhlotisk
  • Bromolejotisk a bromolejový přetisk
  • Tvůrčí dílny v Národním technickém muzeu

Část VIII: Historické fotografické techniky v Národním technickém muzeu v Praze

V předchozích částech našeho seriálu jsme popisovali, jak sami pracovat s historickými fotografickými technikami. Nyní bychom chtěli umožnit nahlédnout do sbírky Národního technického muzea v Praze a ukázat některé originální dobové fotografie provedené popisovanými technikami.

Kalotypie

K nejvýznamnějším exponátům naší sbírky fotografií patří kalotypické negativy. Kalotypie je původní postup, kterým Talbot vytvářel své první fotografie. Nezaměňujme ovšem kalotypii s kalitypií. Kalitypie je přímo (viditelně) kopírující proces založený na citlivosti železitých solí ke světlu( za jeden ze způsobů kalitypie je považován i proces Van Dyke). Techniku kalotypie jsme v našem seriálu přímo nepopisovali, uvádíme proto stručně postup:

Kalotypický negativ se připravoval takto:

  • Papír vyrobený z hadrů klížený želatinou se natřel roztokem dusičnanu stříbrného. Pak se namočil v roztoku jodidu draselného.Přitom papír zežloutnul, kalotypické negativy jsou proto žluté.
  • Následovalo několikahodinové vypírání a usušení. Tento polotovar byl trvanlivý a dosud necitlivý na světlo.
  • Zcitlivování se provádělo roztokem dusičnanu stříbrného s kyselinou galovou a octovou při červeném světle.
  • Zcitlivěný papír se exponoval ještě vlhký ve speciálních kazetách, někdy vložený mezi dvěma tenkými skly. Expoziční doba byla na slunci při cloně 8 několik minut. Po expozici byl papír buď úplně čistý nebo jen se slabou stínovou kresbou.
  • Vyvolání probíhalo potíráním roztokem dusičnanu stříbrného s kyselinou galovou a octovou, tedy stejným roztokem, kterým se používal pro zcitlivování. Obraz se objevil okamžitě a dále se dovyvolával do požadovaného krytí již jen kyselinou galovou s kyselinou octovou (vše při červeném světle).
  • Po opláchnutí se ustalovalo roztokem thiosíranu sodného (původně v roztoku kuchyňské soli nebo jodidu draselného). Pak se asi hodinu vypíralo.
  • Ke kopírování se papírový negativ zprůhlednil nejčastěji včelím voskem a zažehlil horkou žehličkou.
  • Kopírovalo se buď slaným nebo albuminovým procesem. Kalotypické negativy měly velký kontrast, slané a albuminové papíry pracují naopak měkce, takže celkovým procesem bylo možno získat normálně kontrastní pozitiv.

Kalotypické negativy ve sbírce NTM pocházejí z cesty Wilhelma Herforda do Palestiny v roce 1856. Negativy jsou na nažloutlém papíře poměrně velkého rozměru - asi 27 x 34 cm. Aby struktura papíru nenarušovala obraz v bílé obloze, jsou negativy na zadní straně vykryté černou barvou. V roce 1980 z nich byly pořízeny kontaktní kopie na bromostříbrný papír (obr. 1 až 4).

Od stejného autora pochází pravděpodobně i menší negativ formátu asi 18 x 24 cm s vyobrazením zříceniny chrámu s vysokými sloupy (obr. 5). Papírové negativy jsou velmi náchylné k poškození, velmi snadno se potrhají, zmíněné negativy jsou již různě pospravované.

Ukázkou kalotypického negativu portrétu a z něho provedeného pozitivu jsou obrázky 6 a 7. Je vidět, že podání tónové škály je docela dobré, na pozitivu je ovšem zřetelně vidět struktura papírového negativu.

Fotografie na slaném papíře

První kalotypické fotografie se kopírovaly na slané papíry. Fotografie na slaném papíře jsou specifické tím, že obraz není ve vrstvě pojiva, fotografie má matný vzhled a nekroutí se. Obraz bývá většinou dost vybledlý, protože jemné částice stříbra jsou náchylné k degradaci. Z našich sbírek uvádíme fotografii skupiny od neznámého autora - obr. 8.

Portréty na slaném papíře byly často kolorovány. Obraz byl vykopírován jen slabě krytý a dále vybarven akvarelovými barvami. Jeden z portrétů z naší sbírky je na obr.9.

Mokrý kolódiový proces

Negativy vytvořené kalotypií měly nevýhodu, že se v pozitivu ukázala jejich papírová struktura. Fotografové proto hledali způsob, jak citlivou vrstvu upevnit na sklo. K tomu se ukázalo vhodné kolódium, látka která se od roku 1847 začala používat pro lékařské účely (pro preparaci ran). Je to nitrovaná bavlna, rozpuštěná ve směsi alkoholu a éteru.

Proces byl vyvinut Angličanem F. S. Archerem v roce 1851 a v 50. letech nahradil daguerrotypii.

  • Skleněné desky se polévaly kolódiem s rozpuštěným jodidem draselným (později s bromidem draselným, čímž se zvýšila citlivost).
  • Po oschnutí desky se zcitlivovalo ponořením do roztoku dusičnanu stříbrného.
  • Exponovat bylo nutno ještě za vlhka. Kdyby totiž kolódiová vrstva úplně uschla, ztvrdla by a nepropustila by dovnitř vývojku.
  • Exponovaná deska se vyvolávala kyselinou pyrogalovou nebo síranem železnatým.
  • Ustalovalo se v roztoku thiosíranu sodného nebo v roztoku kyanidu draselného.
  • Po vyprání se deska usušila nad plamenem kahanu a ještě za tepla lakovala sandarakovou pryskyřicí s levandulovým olejem. Lakovat bylo nutné, kolodiová vrstva byla velmi měkká s snadno se poškrábala i při pečlivém zacházení.

Mokrým kolódiovým procesem bylo možno získat fotografie s neobyčejně bohatou tónovou škálou a vysokou obrysovou ostrostí. Desky byly několikanásobně citlivější než desky pro daguerrotypii. Přes svoji nepraktičnost se proces udržel v praxi více jak 30 let. V počátcích zavádění suchého želatinového procesu dobře konkuroval želatinovým deskám a až do čtyřicátých let 20. století byl využíván v reprodukční fotografii pro potřeby některých tiskových technik.

Příkladem originálního kolódiového negativu z naší sbírky je portrét dámy v klobouku - obr.10. Na obr. 11 je novodobá kopie z tohoto negativu.

Ambrotypie

Fotografové, kteří používali mokrý kolódiový proces brzy zjistili, že slabě kryté kolódiové negativy se jeví proti černému pozadí jako pozitivy. Dále objevili, že tento efekt je možno zdůraznit, když se deska vyvolává místo v kyselině pyrogalolové v síranu železnatém, a když se ustaluje místo v thiosíranu sodném v kyanidu draselném (prudce jedovatá povaha této látky zřejmě tehdy nebyla takovou překážkou).

Kolódiový negativ byl exponován poloviční nebo třetinovou expozicí než pro normální proces a byl vyvolán tak, aby neměl závoj. Skleněná deska byla při adjustaci podložena černým papírem nebo černým sametem, někdy byla zadní strana potažena černým asfaltem. Většinou se takto zhotovovaly portréty, jež pak byly adjustovány do rámu nebo do kazety s oválem - typu Union Cases, formátu 3 x 4 palce, užívané původně pro daguerrotypie.

Mnoho ambrotypií bylo kolorováno (hlavně červenou barvou ve tvářích a šperky zlatě). Příkladem takových portrétů z naší sbírky jsou ambrotypie na obr.12 a 13.

Snímky na černém plátně se nazývaly pannotypie. Pro ambrotypii na skle se někdy používal i název vitrotypie. Takto je označena v naší sbírce i fotografie na obr. 14. Sklo, na němž je emulzní vrstva této fotografie nanesena, je rozlámané, jedná se ale údajně o jediný známý portrét malíře Josefa Navrátila.

Ferrotypie

Princip je stejný jako u ambrotypie, místo skleněné desky se ale jako podložka používal plech lakovaný černou barvou nebo potažený asfaltem. Příklad z naší sbírky je na obr. 15.

Po zavedení suché želatinové emulze byl princip ferrotypie využíván i ve fotografických automatech (např. Bosco, kolem r. 1895). Automat desku vyvolal, ustálil a vybělil chloridem rtuťnatým, takže obraz měl bělavo-nažloutlý nádech, podobně jako u ferrotypie provedené pravým mokrým kolódiovým procesem. Procedura byla rychlá, za 3,5 – 4,5 minuty vyšel ještě vlhký obrázek z automatu (P. Scheufler: Historické fotografické techniky).

Pro snadnost zhotovení se ferrotypie staly oblíbenou pouťovou atrakcí takzvaných rychlofotografů.

Materiály pro ferrotypii se vyráběly do speciálních kamer pro přímé pozitivy nebo do mincovních automatů pro okamžitou fotografii továrně.

 

 


Text a fotografie Ing. MgA. Tomáš Štanzel
Autor pracuje jako kurátor oddělení dějin fotografické a filmové techniky v Národním technickém muzeu v Praze a v rámci své práce se zabývá i programem Rekonstrukce historických fotografických technik.

Kontakt:
Národní technické muzeum
Kostelní 42
170 78 Praha 7
tel.: 220 399 179
tomas.stanzel@ntm.cz

 

Národní technické muzeum